Téměř každý z nás si z dětství ten tajemný večer pamatuje. Je pátého prosince, za okny se už zešeřilo a zvenčí je občas slyšet strašidelné zahudrování či zachrastění řetězu. Ulicemi totiž obcházejí Mikuláš, čert a anděl. Mikulášská nadílka je pravděpodobně nejznámějším a také zdaleka nejpopulárnějším adventním zvykem. Malí nebojsové i odvážné slečny si naposledy opakují básničku, kterou si pro Mikuláše připravili, odrostlejší děti běhají po ulicích a jejich různorodé společenství doprovází hlavní aktéry večera od domu k domu.
Po generace udržovaná tradice dotváří kouzlo předvánočního času.
Aby však pro děti předškolního věku, jimž především mikulášský večer patří, bylo toto setkání i s nutnou kapičkou strachu příjemným zážitkem, je třeba je alespoň rámcově připravit.
Pětiletý človíček, který se na návštěvu Mikuláše pečlivě připravoval, si svůj večer opravdu užije tehdy, pokud mu bude dodána atmosféra tajemné důstojnosti. Rozhovor s Mikulášem a odrecitovaná básnička, ať už hláskem jakkoli roztřeseným, staví totiž dítě do role jedné ze dvou hlavních postav celého tohoto setkání. Nadílku, kterou poté dostane, přijímá jako zasloužené ocenění svého úsilí. Čert, který stojí v pozadí a občas zaharaší řetězem nebo zabrblá, jistě vyvolá onu právě příjemnou míru napětí.
Jestliže však po neurvalém zabušení na dveře vtrhne do místnosti divoký dábel ověšený řetězy (smutná zkušenost bohužel nutí předpokládat, že může být po předchozích návštěvách u jiných štědrých rodin také mírně opilý) a začne strašlivým hlasem hudrovat, dítě vyděsí. To, pokud se přímo neroztřese a v pláči se nevrhne k mamince či tátovi, je natolik vyvedené z míry, že důležitého rozhovoru o tom, zda
bylo celý rok hodné, naprosto není schopno. V lepším případě ještě vykoktá první sloku básničky, jíž možná věnovalo půl dne, načež je „zachráněno“ Mikulášem, který mu blahosklonně odevzdá jeho porci sladkostí a vyčastuje ho nějakou banalitou typu: „Ty jsi mi ale hrdina!“
Pro úspěch celé věci jsou tedy nejdůležitější osoby těch, kdož budou Mikuláše, čerta a anděla představovat. Rodiče by je proto měli znát, ideální je, pokud se tohoto úkolu zhostí někdo z okruhu blízkých přátel rodiny. Anonymní čerti, nabízející své služby prostřednictvím inzerátů, jaké můžeme počátkem prosince vídat především ve větších městech, jsou
příliš velkou sázkou do loterie.
Obě strany, tedy „herci“ i rodiče, by se měly
alespoň rámcově shodnout na tom, jaký
charakter bude návštěva mít. Mikuláš by
měl vědět, kde dítě „tlačí bota“, na jaké
„zlobení“ s ním tedy zavést řeč. U dětí tato
skutečnost ještě znásobí pocit tajemna, neboť jsou překvapeny, že je Mikuláš zná, že o nich něco ví. A přestože je jejich osobnost oslovena jaksi negativně, především skrze nějakou její nedokonalost, zažívají přece pocit vlastní důležitosti, protože Mikuláš jim neříká obecné fráze o tom, co by se mělo, ale mluví o tom, jací jsou a měli by být oni sami.
Stejně důležité je pak připravit na tuto návštěvu dítě. Je jen málo tak dobrých příležitostí jako tentokrát, abychom se s dítětem zamysleli nad uplynulým rokem, nad tím, co se nám společně povedlo a kde máme co zlepšovat: „Myslím, Pavlínko, žes byla tenhle rok opravdu hodná, dokonce ses naučila sama nakupovat, pomáhala jsi mi na zahrádce...“ (A řada dalších kladů, vždycky je zač dítě pochválit!) „Něco ale nebylo úplně správné, viď?“ Je velmi cenné, jestliže si dítě při této rekapitulaci uvědomí a připustí i situace, kdy „zlobilo“.
Potom už zbývá jenom nacvičit básničku, obléknout si sváteční šaty a čekat na nadílku. S napětím, ale beze strachu. O základní pocit bezpečí by totiž dítě nemělo přicházet v žádné situaci!
