Vojenský Jeep Willys a Humvee

Americká vojenská čtvrttuna, Jeep Willys, se stala synonymem úspěchu americké armády ze druhé světové války. Tento automobil nevznikl náhodou, na prkně osvíceného konstruktéra. Vznikl jako syntéza různých řešení vzájemně si odporujících požadavků potenciálních uživatelů, které byly v řadě případů renomovanými konstruktéry považovány za absurdní. Výsledek naprosto předčil očekávání. Ještě mnoho let po válce, kdy třetí generaci vojenských Jeepů vystřídal Ford MUTT, nikdo mu neřekl jinak, než JEEP.

Když bylo začátkem osmdesá­tých let oznámeno, že své jeepy ame­rická armáda hodlá nahradit novým vozid­lem, většina odborné veřej­nosti byla velmi skeptická k myšlence, že náhrada za legendární automobil by měla být zcela odlišné kon­cepce. Miliony amerických vojáků jej používalo v bojích druhé světové války, v Koreji,ve Vietnamu a málo co symbo­lizovalo americké ozbrojené síly, jako tento malý Jeep.

Náhrada za jeepa, tak zvaný High Mobility Multi-PurposeWheeled Vehicle (HMMWV), neboli víceúčelové kolové vo­zidlo s vysokou pohyblivostí, mělo nejen nahradit ony jee­py, ale také řadu dalších leh­kých vozidel. Tato myšlenka ovšem zvyšovala obavy skeptiků z toho, že armáda jen očekává příliš mnoho od jednoho typu vozidla a že výsled­kem nutně musí být drahý univerzální automobil, který nakonec jednotlivé zamýšle­né úkoly nebude schopen uspokojivě plnit.
V průběhu poválečného vývoje si armáda stále více uvědo­movala potřebu  silnějšího vozidla a s větší nosností, než měly jeepy. A navíc, nový au­tomobil měl nahradit také další vozidla v armádních službách. Nejmenším z nich byl M274 Mechanical Mule, také z dílen Willys, jednodu­ché a spolehlivé vozidlo slou­žící k přepravě nákladů do 1 tuny i mimo zpevněné vozov­ky. Dalším typem byl M561 Gamma Goat, nezvykle řeše­né terénní vozidlo s podvozkem 6x6, sestávající z trakč­ního podvozku 4x4 a přívěsu s hnanou nápravou, spojené­ho pevně kloubem. Gamma Goat měl velmi dobré jízdní vlastnosti, ale jeho mechanic­ké skupiny byly značně ne­spolehlivé a byl velmi hlučný, a proto si zejména u technic­kého personálu nezískal vel­kou oblibu.

Mimo tato terén­ní vozidla měla armáda celou řadu nákladních lehkých Dodge a Chevrolet, převážně v provedení pick-up, s podvozky jak 4x4, tak 4x2, určené převážně pro lo­gistické služby. Tyto automo­bily byly v podstatě civilní ty­py, které původně nebyly za­mýšleny pro provoz v terénu, což mnohdy způsobovalo je­jich větší a rychlejší opotře­bování.

Potřeby vedly armádu už v 70. létech k sta­novení podmínek pro nové te­rénní vozidlo třídy High Mo­bility Multi-purpose Wheeled Vehicle. Jako odpověď na tuto specifikaci předložily tři americké firmy - AM General, Chrysler Defense a Teledyne Continental svoje návrhy na nový automobil. Přestože se tyto návrhy vzájemně lišily, všechny tři splňovaly armádní požadavky a tak všichni tři výrobci dostali zakázku na výrobu prototypů, které měly být podrobeny testům.

Chrysler Defense, začátkem desátých let pohlcený firmou Ge­neral Dynamics, předložil prototyp známý jako XM998. Toto vo­zidlo bylo poháněno naftovým os­miválcem do V a mělo třístupňo­vou převodovku, nezávisle zavěše­ná přední kola a tuhou zadní ná­pravu.

Prototyp Teledyne vycházel z buggy Cheetah, vyvinuté firmou Mobility Technology Internatio­nal, která svůj design prodala Te­ledyne. Vozidlo bylo také poháně­no dieslem V8, mělo automatickou třístupňovou převodovku a všechna kola nezávisle zavěšena a odpružena torzními tyčemi s nastavitelným předpětím.

Příspěvek AM General vycházel z prototypu XR311 Dune Buggy, získaného od firmy FMC, která v jeho vývoji ne­hodlala pokračovat a soustředila se na vývoj pásových vozidel Ml 13 a Bradley. U AM General původní buggyna dostala “nový kabát” a po řadě dalších drobných změn, již s označením XM996, splňovala všechny armádní požadavky. Ty byly zaměřeny především na vyso­kou pohyblivost a ovladatelnost, přizpůsobitelnost širokému spekt­ru klimat, snadnost úprav pro nej­různější speciální konstrukce, nízká hmotnost, snad­nost údržby i v polních podmínkách a spolehlivost.

Koncem roku 1979 byl hotov první prototyp a v polovině roku 1980 byl poslán do Nevadského automobilového zkušebního centra, kde byl velmi intenzivně testován až do začátku roku 1981. Výsledky testů, při nichž prototyp najel skoro 30 000 km, posloužily k dalším konstrukčním změnám a AM General vyrobil v průběhu prvního pololetí 1981 dalších pět prototypů. V červnu uzavřela armáda kontrakty s každou ze tří zúčastněných firem na dodávku 11 prototypů, které měly být podrobeny srov­návacím zkouškám. Zkoušky probíhaly současně na­ několika základnách - Aberdeen Proving Grounds ve státě Maryland, na základně námořnictva v Coronado v Kalifornii, testovali je i “mariňáci” v Camp Pendelton v Kalifornii a testy probíhaly na řadě dalších míst. Na závěr před­ložili výrobci také nabídku na do­dávky, termíny a finanční požadavky. Na základě vyhodnocení vý­sledků testů a dalších podmínek v březnu 1983 armáda oznámila, že AM General splňuje zadání nejlépe, a proto byl vybrán jako dodavatel nového typu vozidla.

Kon­trakt, uzavřený na dobu pěti let zněl na dodávku 55 000 vozidel v celkové výši 1,2 miliardy dolarů, s předběžným právem odebrat dal­ších 15 000 vozidel. Navzdory tomu ale AM General neměl vyhráno.

Do věci se vložil Government Accounting Office (GAO), čili Vládní  kontrolní úřad. Ten vydal zprávu, ve které vznesl kritiku armádních složek zodpo­vědných za podepsání kontraktu a samo vozidlo označil za nespolehlivé a velmi kriticky se vyjádřil o jeho designu. Problém se dostal až před Kongres. Ten finanční pro­středky pro celý projekt nakonec uvolnil, protože námitky GAO se z části ukázaly jako neopodstatně­né, a ty, které měly reálný základ, bylo možné odstranit při sériové výrobě. To jednoznačně prokázaly další následné testy a vozidlo bylo oficiálně představeno veřejnosti na letecké show v anglickém Farnborough v roce 1984. Jeho "kmot­rem" se tam stal senátor Barry Goldwater. Už během testovací fáze pojmeno­val AM General svoje vozidlo jako Hummer (což je registrovaná ochranná známka firmy AM Gene­ral). V médiích se začal objevovat ve vztahu k tomuto vozidlu název Humvee ("hamví"), v angličtině znějící podobně jako původní zkratka HMMWV, která se objevi­la již v původní specifikaci na nové univerzální vozidlo. General AM převzal svoje původní označení a používá jej i dnes pro vozidla do­dávaná v úpravě pro civilní sektor, ale zdá se, že ve vojenských kru­zích převládá název Humvee.

Vítězný design AM General se roz­hodně nepodobal žádnému vozid­lu, které kdy zakoupila americká armáda. Malé velké vozidlo Hum­vee je přes čtyři a půl metru dlou­hé, přes dva metry široké a metr osmdesát vysoké. Ve srovnání s jeepem je o metr dvacet delší, o ví­ce než devadesát centimetrů širší, ale jen o sedm a půl centimetru vyšší. Větší šířka a delší rozvor si­ce způsobují horší manévrovatelnost, než měl jeep, to je ale boha­tě vyváženo podstatně vyšší stabi­litou. Pohonnou jednotkou je naftový os­miválec do V General Motors o obsahu 6,2 litru o výkonu 150 koní. Převodovka je třístupňová automatická General Motors Hydramatic THM400, která pohání nápravy přes dvoustupňovou pří­davnou převodovku, náhon na všechny čtyři je permanentní. Ří­zení a brzdy mají posilovač, což spolu se standardně ovládaným řa­zením umožní snadný přechod i pro méně zkušeného nováčka, který zná jenom civilní automobi­ly.
Maximální rychlost na silnici je asi 105 km v hodině, dojezd s pl­nou nádrží je asi 500 km, podle stylu jízdy a zatížení. Nápravy AMC Jeep mají všechna čtyři kola nezávisle zavěšena, od­pérována vinutými pružinami, s hydraulickými dvojčinnými tlu­miči. V nábojích kol je stálá reduk­ce, což jednak zvětšuje světlost vo­zu a mimo to snižuje kroutící mo­menty přenášené hnacími hřídeli a klouby, které tudíž nemusí být tak bohatě dimenzovány.
Kola jsou standardně obuta do pneuma­tik Goodyear Wrangler RT II, po­zdější verze jsou vybaveny systémem centrálního dohušťování (CTIS), což ještě zlepšuje trakční vlastnosti vozidla v obtížném teré­nu. Podvozek Hummera je ocelový, karosérie je smontována z hliníko­vých výlisků.

V kapotě je speciálně navržený ochranný štít, chránící chladič a motor před účinky šrap­nelu a zároveň umožňuje volný průchod chladícího vzduchu, ka­pota se vyklápí směrem dopředu. Základní struktura hliníkové karo­serie je navržena tak, aby bylo snadné v případě potřeby změnit konfiguraci vozidla. Kabina je nor­málně určena pro čtyři osoby, ale zadní sedadla lze snadno sklopit a zvětšit tak významně prostor pro náklad. Sedadla jsou velmi spar­ťanská, s minimem čalounění, a mnozí vojáci si vozí vlastní po­dušku, kterou tento snad jediný nedostatek automobilu kompen­zují.

Humvee je konstruován pro pro­voz ve všech klimatech. V ark­tickém provozu, či v zimě se osvědčilo výkonné topení. Jeli­kož ale vůz nemá klimatizaci, problém horkého klimatu se ře­ší vyjmutím dveří v kabině. Všechny varianty Humvee mají ochranný rám nad hlavami řidi­če a spolujezdce a všechny ver­ze mimo ambulancí mohou být vybaveny navijákem umístěným na předním nárazníku.

Po přijetí do armádních služeb se Humvee stal tím, čím byl je­ho předchůdce, starý Jeep: tvr­dě pracujícím univerzálním vozidlem, upravovaným pro řadu speciálních úkolů. Ihned po svém přijetí v polovině osmdesátých let začal být postupně přidělován k bojovým jednotkám US Army a US Marině Corps a koncem osmdesátých let jimi začaly být vybavovány také záložní jednotky a Národní garda.
Účastnily se řady cvi­čení ve všech oblastech, kde byly přítomny americké jednotky. Na­ostro byla vozidla Humvee nasazena v prosinci 1989 při operaci JUST CAUSE, což byla invaze do Panamy s cílem zajmout dro­gového krále generála Noriegu. Řada jednotek Marině Corps, 82. Výsadkové divize a 7. Pěší divize byla vybavena nejrůzněj­šími variantami Humvee. První křest ohněm dopadl na výbor­nou. Další účast v bojových opera­cích byla dlouhodobější a posu­nula Humvee přímo do středu obecného i vojenského zájmu.

Když vojska Saddama Hussajna vtrhla v srpnu 1990 do Kuvajtu, jednotky 82. a 101. výsadkové divize, podporované expedičními jed­notkami "mariňáků" byly letecky dopraveny do oblasti střetů. V pod­mínkách arabské pouště se Hum­vee osvědčil jako nejlepší taktické vozidlo, kterým tehdy americká armáda disponovala. Účinně se za­pojil hned v první fázi války. V té době měly americké jednotky k dispozici 54 lehkých tanků M551 Sheridan a několik tanků M-60 námořní pěchoty. Veškerou protitankovou ochranu v této fázi obstarávaly Humvee vyzbrojené protitankovými střelami TOW.
Operace Pouštní bouře jednoznač­ně potvrdila předpoklady, že Hum­vee zastane všechny svěřené úko­ly a stane se tak nástupcem celé řady více či méně specializova­ných vozidel. A nepochybně tomu tak je  i dnes, kdy americká ar­máda spolu se svými spojenci ve­de válku proti světovému teroris­mu, do které se zapojují i pozemní síly, vybave­né mimo jiné automobily Humvee.