Epilepsie a její léčba

Staří Římané tvrdili, že epilepsie je projev božství. Středověk ji zase měl za dílo ďábla. Dnes víme, že na vině je malá chyba v mozku, se kterou si většinou víme rady.

Epilepsií trpí jedno procento české populace. Zdá se to být málo, ale je to celých sto tisíc lidí. Jde o postižení mozku, které může mít řadu příčin a projevuje se různě velkými záchvaty. Ty jsou způsobeny nepřirozenou aktivitou nervových buněk. Správ­ná funkce mozku spočívá v přenosu informací mezi nervovými buňkami, při­čemž informace putují ve formě elektrických výbo­jů. Jestliže je tato činnost narušena, vznikají chao­tické výboje. A právě ty způsobují projevy epilep­tických záchvatů.
Nemoc­ní někdy prodělají jen parciální neboli částečný záchvat. Při něm epilep­tická aktivita postihuje jen málo buněk a projevy potom odpovídají umístě­ním těchto buněk v mozku. Typické jsou poruchy sou­středění a paměti. Člověk přestane komunikovat s okolím, provádí automa­tické, neúčelné činnosti, obvykle neupadne, ale často má výraz hrůzy, dívá se do prázdna, někdy stočí hlavu ke straně.
Generalizovaný zá­chvat, takzvaný Grand mal, při němž se člověk hroutí v křečích a u úst má pěnu, je asi nejhorším, nikoli však nejčastějším projevem epilepsie. Zasa­ženy jsou obě mozkové hemisféry a mozkový kmen. Nemocný ztrácí vědomí a padá na zem. Napne se mu veškeré svalstvo včetně dýchacího, takže chvilku nedý­chá. Pak přichází fáze, kdy se svaly celého těla stahují v křečích, nemoc­ný už chrčivě dýchá, hod­ně sliní a někdy si také pokouše jazyk, proto i krvácí. To vše trvá ob­vykle necelou minutu.

Aby lékaři mohli epilepsii léčit, musejí rozpoznat, kde a proč vzniká. Diagnostikovat umís­tění ložiska, z něhož se v mozku šíří záchvat, není jednoduché. Pacient si obvykle nic nepamatuje a zkreslené informace podávají i jeho blízcí. Domněnky lékařů může potvrdit EEG, jež mapuje elektrické přenosy v moz­ku, běžně ovšem neza­chytí průběh záchvatu. K jeho zaznamenání slouží monitorovací jednotka, která umožňuje sledovat pacienta i s pomocí videa po několik dní. Po zaznamenání průběhu záchvatu lékaři mohou vytvořit hypotézu, kde v mozku záchvat vzniká.

Lékaři k určení  diagnó­zi používají také metody z ob­lasti nukleární medicíny, neuropsychologické vy­šetření a také záznam EEG přímo z mozku. Při něm jsou elektrody přiklá­dány během otevřené operace na odkrytou moz­kovou tkáň, nebo jsou z malého návrtu lebky za­vedeny hloubkové elekt­rody do předem určeného místa uvnitř mozku.
Více než třem čtvrtinám epileptiků dostatečně pomáhá užívání léků, takzvaných antiepileptik. Za farmakorezistentní (tedy na léčbu léky nereagující) se považují pacienti, kteří mají záchvaty navzdory tomu,že užívali dvě nebo tři antiepileptika, správně cílená na typ záchvatů, po dobu dvou až tří let. U těchto pacientů by mělo být ověřeno, zda jsou léčeni pro správný typ záchvatů a zda není důvod občasného upa­dání do bezvědomí jiný než epileptický.
Ve specia­lizovaném centru je také možné rozhodnout o chi­rurgické léčbě. Co se stane při operaci? Přes­ně se určí místo, kde zá­chvaty vznikají, a tato ob­last se buď odstraní nebo se přeruší její spojení s oko­lím. Lékaři operují jen tehdy, když je co nejmenší pravděpodobnost neurolo­gického postižení nemocného.

Operace nemusí znamenat definitivní zba­vení se epilepsie. I zmír­nění záchvatů či možnost být nadále úspěšně léčen jen léky je ale u těžkých epileptiků úspěchem.